Zdá se, že černobylská houba získala ohromující schopnost evoluce
Černobylská zakázaná zóna, místo s děsivou historií po výbuchu reaktoru Čtyřky, je i téměř 40 let po havárii znovu v centru zájmu vědců. Ukazuje se, že tu život nepomřel, někdy se mu daří i v místech, kde by to člověk nečekal.
Příkladem je houba Cladosporium sphaerospermum, která obsadila vnitřní stěny obalové konstrukce kolem zničeného reaktoru a vyvinula si pozoruhodné vlastnosti. To všechno vyvolává otázky o tom, jak moc se život dokáže přizpůsobit, jestli někdy nedokáže využít radiaci jako zdroj energie a jak by se to dalo využít třeba při vesmírných misích.
Černobyl jako živá laboratoř
Hlavním tahákem pro badatele je právě Cladosporium sphaerospermum. Roste na vnitřních stěnách obalové konstrukce kolem reaktoru a dokáže přežívat v jednom z nejnehostinnějších prostředí na Zemi.
Studie mikrobioložky Nelli Zhdanové z konce 90. let popisuje celkem 37 druhů hub, které se do těchto nebezpečných míst dostaly. Nejde přitom jen o jeden druh, i další druhy, jako Cladosporium cladosporioides a Wangiella dermatitidis, vykazují zajímavé chování při vystavení gama nebo UV záření.
Většina těchto organismů je tmavě zbarvená až černá a obsahuje hodně melaninu. Ten může fungovat jako štít proti záření, ale vědci také spekulují, že by melanin mohl pomáhat přeměňovat ionizující záření na energii, podobně jako chlorofyl využívá světlo při fotosyntéze.
Hypotéza rádiosyntézy a další výzkumy
V roce 2008 publikovali Ekaterina Dadachova a Arturo Casadevall studii, která předložila myšlenku tzv. rádiosyntézy. Tahle teorie naznačuje, že houby jako Cladosporium sphaerospermum nejen přežívají, ale aktivně využívají rádioaktivní záření k růstu.
Laboratorní experimenty skutečně ukázaly zvýšený růst hub při ionizujícím záření, nicméně konkrétní biologický mechanismus, který by záření přeměňoval na využitelnou energii, ještě potvrzen nebyl.
Pokus na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS) v roce 2022, kdy byla tato houba vystavena kosmickému záření na vnější straně stanice, zkoumal její schopnost fungovat jako radiační štít. Experiment ukázal, že pod vrstvou houby procházelo méně záření než pod kontrolním vzorkem bez houby, což naznačuje potenciál pro budoucí vesmírné mise.
Otázky do budoucna
Hypotéza rádiosyntézy zůstává nepřesvědčivě prokázaná a vyvolává otázky, jestli houby skutečně přeměňují záření na energii, nebo jestli jde jen o stresovou reakci, která jim pomáhá přežít v extrémních podmínkách.
Inženýr Nils Averesch ze Stanfordovy univerzity dodává: „Skutečná rádiosyntéza však dosud zbývá prokázat, nemluvě o redukci uhlíkových sloučenin na formy s vyšším obsahem energie nebo fixaci anorganického uhlíku poháněnou ionizujícím zářením.“
I tak ale adaptace organismů v Černobylu ukazuje, jak překvapivě se život umí přizpůsobit i zdánlivě nepřátelským místům. Objevování těchto mechanismů může přinést nápady na ochranu a podporu života v extrémních prostředích nejen na Zemi, ale také mimo ni, podobně jako genetické adaptace vlků v Černobylské zóně. Houba z Černobylu tak není jen biologickou kuriozitou, může být i slibnou kapitolou ve výzkumu adaptability života a využití radioaktivity.