Jakou roli hraje nejistota dnes
V psychologii se v souvislosti s tím častěji používá termín intolerance nejistoty. Popisuje naši tendenci špatně reagovat na situace, které jsou nejisté, ať už emočně, kognitivně nebo behaviorálně. Průkopníky v popisu tohoto konceptu byli Michel Dugas a Kristin Buhr, kteří ho původně spojovali hlavně s generalizovanou úzkostnou poruchou. Nicméně výzkumy v průběhu posledních dvou dekád ukázaly, že intolerance nejistoty není svázaná jen s jednou poruchou, ale funguje jako transdiagnostická zranitelnost (tj. projevuje se napříč různými emočními poruchami).
Odkud ten nápad přišel a kdo za ním stojí
Samotná myšlenka „sedět v nejistotě“ má dlouhé kořeny, najdeme ji už u básníka Johna Keatse. V prosinci 1817, když mu bylo 22 let, psal bratrům o tom, co nazval „negativní schopností“: schopností zůstat „ve nejistotách, tajemstvích, pochybnostech, bez jakéhokoli podrážděného táhnutí za fakta a důvod.“ Keats považoval tuhle schopnost za důležitou pro hlubokou a krásnou tvorbu, na rozdíl od svého současníka Coleridge, kterého kritizoval za přílišné lpění na jistotě.
Dnešní svět plný technologií a touha po rychlých odpovědích
V době mobilů a sociálních sítí se tlak na okamžité odstranění nejistoty stal normou, což je často vidět u pasivní pozorovatelé na sociálních sítích. Studie v časopisech jako Addictive Behaviors (odborný časopis) ukazují, že lidé s vysokou intolerancí nejistoty často „zahánějí čas“ telefonováním nebo prohlížením sociálních sítí, aby se vyhnuli nepříjemnému pocitu nejistoty, což kontrastuje s hlubokou koncentrací dřívějších generací. Jak upozorňují autoři jako R. Nicholas Carleton, takové vyhýbavé chování může zhoršovat příznaky úzkosti a deprese a dokonce bránit rozvoji vnitřní odolnosti vůči nejistotám, což je často spojeno s hypervigilance vůči odmítnutí.
Jak se naučit snášet nejistotu
Výzkumy naznačují, že když si člověk začne pěstovat schopnost „zůstat v té mezeře“ mezi událostí a jejím vysvětlením, může z toho mít citelné snížení psychického stresu, což je úzce spojeno s emoční regulace. Behaviorální experimenty, které vystavují lidi nejistým situacím bez jejich běžných únikových strategií, ukázaly výrazné snížení úzkosti a deprese. Pokud tuto dovednost cíleně trénujeme, jak poukazují odborníci jako Wilfred Bion (psychoanalytik), zjistíme, že uneseme víc nejistoty a že ten pocit není tak hrozivý, když mu dáme prostor.
Nejistota je dnes, v ekonomicky, technologicky i politicky proměnlivém světě, stále běžnější. Schopnost ji snášet, kterou mnozí považují za nejvzácnější psychickou sílu současnosti, bychom neměli podceňovat. Nejenže pomáhá lépe zvládat nečekané situace, ale dává i prostor pro hlubší psychologický růst a větší porozumění sobě samému. Věnovat pozornost rozvoji téhle dovednosti může přispět k psychickému zdraví a pohodě v nejisté budoucnosti.
